Smysl

Předmluva

Pro, ochranu poznání, nebo poznání samo a tím i pro osvobození po němž většina lidí tolik touží není třeba dělat ve skutečnosti zcela nic. Není třeba cokoliv ochrańovat a bránit, protože jak je psáno v Bhagavangitě: " To co je nemúže stále nebýt a to co není nemůže stále být". Tradice odkazu těch kdo v dávné minulosti hledali a nalezli sebe sama, kdo hledají a naléízají sebe sama v přítomnosti a tradice těch kdo budou hledat a nálezat toto i v daleké budoucnosti je stále živá a nemůže nikdy ustat. Tím, že někdo nalezl sebe sama nalezl i řád a smysl všeho a poznal skutečnost takovou jaká opravdu je. Ale protože je to poznatelné, potom to není jen o Bibli, Védách, Taoismu, Šamanizmu, nebo Islámu a naní to ani jen o teorii všeho, kvantové teorii, nebo všobecné teorii relativity, ale tradice o nž byla řeč je výpověď skrytá v tomto všem, ztedy i ve všech náboženstvích a mystice obecně a je to výpověď všech dalších lidí ze všech různých dob i ze současnosti. .Vždyčky byli, budou a jsou lidé, nebo jakákoliv jiné ve hmotě projevené (lépe řečeno v iluzi projevené) vědomí sebe sama, kteří nalezli sebe sama a stali se tak jednotou všeho. Není tedy třeba jezdit někam do ciziny ani vůbec nikam jinam po vlastech rodných, protože skutečný Guru a učitel ze všech největších je ukryt ve Vás.
Potom nevím už jaká je to Véda a jak se přesně jmenuje, ale budu citovat. "Jaký div, že To co je nepojmenovatelné, nevyjádřitelné, nepoznatelné, neurčitelné bez jakýchkoliv vlastností a vymezení může být vůbec předmětem poznání. Jaký div, že tedy je toto i předmětem učení a jaký div, že jsou učitelé kteří toto mohou chápat a mohou tomu učit. Proto vpravdě Ti kdo se považují za učitele tohoto tím nejsou a ti kdo se za učitele tohoto nepovažují, tak učiteli tohoto mohou být. Ostatně v Bibli je o tom hodně jek slepý vede slepce a jak bude hodně falešných proroků tohoto, samozřejmě ne že by to bylo špatně, ale je to o tom, že každý nachází jen to co hledá. Skutečnost byť citovanou védou tak nepoznatelně popsaná, je ve skutečnosti opravdu ezoterického charakteru, ale je vpravdě nesmírně jednoduchá a krásná a proto sám Ramana Mahariš řekl, že až bude pravda poznána tak se nad tím rádi zasmějeme a ten smích bude velmi osvobozující to k tomu tedy dodávám já. Poznání a osvobození je jedno a totéž, ale bez poznání není možné ani osvobození, protože osvobezení je důsledkem poznání skutečnosti. Tedy pokud někdo hledá jen osvobození tak nachází jen jeho iluzi a vidí to osvobození v tom čím ono není. stává se pak na své představě o osvobozujícím závislý a bojí se o to a má potřebuto chránit. V Bibli ve Védách v Bhavahadgítě, ale i v letu ptáka po oblezu, v západu slunce, nebo obrazu od Leonarda Da Vinci, tam všude je skutečné poznání skryto, stejně tak jako v mysli i srdci a celém těle všech lidí a tato zjevná pravda jen není vnímána i když je natolik zřejmá a jasná, že ani více méně, více zřejmá a jasná už být ani nemůže. V konečném důsledku ovšem není možné se pravdě a poznání nevyhnout i když většina lidí, přesto, že tuto pravdu hledá, tak ji zároveň nechce přijmout a pochopit a utíká před tím, protože ze skutečného poznání má strach. Je to o strachu ze smrti, protože to co je smrtelné dříve, nebo později musí zemřít a to co je věčné nemůže nepovstat z popela zapomnění. Smrt ve skutečnosti vůbec neexistuje a existuje jen neustálá přeměna jednoho v druhé i když většina lidí neznámá pravou podstatu toto co se mění, protože pokud by to poznali, tak by věděli, že ve skutečnosti se nic nemůže ztratit zaniknout, zemřít, nebo prostě jen někam zmizet. Byl to opět Ramana Mahariši, kdo řekl, že žádné zřetězení po sobě následujících životů není a není ani žádné smrti. Řekl také, že, ˇAtman je vždy jen jeden a je vždy dokonalý. Mahariši to řekl, protože to mělo být řečeno a protože na to byl tázán a věděl, že to říká těm kdo to jsou dříve nebo později schopni pochopit a přijmout. Ale vědomí o tomto je naprostou samozřejmostí všem kdo nalezli sebe sama, tedy i poznání.

O čem to je, aneb podstata všeho

Ve skutečnosti není rozdíl mezi existencí a neexistencí, protože rozdíl mezi tím je možný jen v dualitě. Tedy při své neexistenci je možno říci, že cosi zde existuje a je tedy jedno jak to je n azýváno, protože žádné pojmenování nemůže vystihnout všechny vlastnosti a možnosti tohoto. Je tedy jedno zda to nazýváme vědomím, nebo hmotou, ale protože určitým charakterem tohoto je vědomí a existence z hlediska pohledu z duality, pak je nejspíš pro správné pochopení tohoto nejlépe nazvat to existujícím Vědomím. Dále by mohlo být řečeno opět z pohledu duality, že přídomky tohoto by mohli býtdokonalost, krása, láska a harmonie, Potom tedy můžeme i říci, že sebe si vědomá dokonalost si ráda hraje na svou nedokonalost jako možnost existence sama sebe. Proto existuje tedy stav iluzorního oddělení Já od ne já, tedy subjektu od objektu. Vytvořením iluze entropie v dokonalém řádu sebe sama vzniká hra na tvoření dokonalosti, krásy a harmonie. Ale tato hra může být vnímána plně a dosahuje zajímavosti teprve tehdy pokud existuje i nedokonalý stav vědomé dokonalosti. Ale sebe si vědomá dokonalost nemůže být nedokonalou protože to odporuje její přirozenosti a logice věci. Potom tedy nedokonalost dokonalého vědomí může být vytvořena jen iluzí zdánlivého oddělení dokonalého vědomí od sebe sama tím, že toto iluzorně odděleného vědomí se ztotožní s tím čím není. Tím vzniká prvotní rozpor iluzorního "stínového" vědomí, který je příčinou vzniku vnímání duality a oddělené vědomí pak řeší co je špatně a co je správně a jak se zachovat, aby mělo podmínky pro své přežití o nichž si myslí že je nemá zajištěné a chce je vždy jinak, než jak je má. Z hlediska dokonalého vědomí ovšem žádná nedokonalost neexistuje a nejsou ani tedy žádné rozpory a není žádá protikladnost příčin, jevů a událostí. Dokonalé vědomí jako zdroj a podstata všeho spočívá tedy vždy mimo čas a prostor protože ani nic takového nepotřebuje a zároveň spočívá i ve stavu své hybnosti tedy v prostoru a času. Oddělené vědomí ve stavu svého ztotožnění se svým snem, který si vytvořilo vnímá zprvu duální protikladnost a tím i nedokonalost reality, kterou si vytvořilo a snaží se tedy iluzorní nedokonalost přeměnit v dokonalejší stav pro své domnělé potřeby svých hraček, na nichž si vytváří tímto závislost a lpění jejichž skutečnou příčinou je strach ze ztráty, kdy přeměna stavů je vnímána jako ztráta. Ve stavu vnímání duality je tedy vnímána protikladnost a rozporuplnost světa a to, že něco je špatně a něco dobře a zároveň s tím je vnímána i potřeba to špatně přeměnit na dobré. 

Postupem času ale se vědomí ve své oddělenosti od sebe sama dovede dříve, nebo později svými zkušenostmi, prožitky a stavy k vnímání jednoty všeho a přestane se tedy ztotožňovat jen z omezeným zlomkem sebe sama a uvědomí si svou pravou podstatu. Tedy subjekt opět splyne z objektem a já s ne já. Tím dojde k vnímání sjednocení protikladnosti jevů, stavů a událostí a zmizí tedy tím i jejich zdánlivá rozporuplnost. Ve všem je tedy už vnímána jen dokonalost, krása a jednota všeho. Vědomí ve stavu své iluzorní oddělenosti od sebe sama vnímá zprvu a nemůže jinak, neboť i toto je podstata jeho hry, svůj zdroj a svou skutečnou pravou přirozenost jako smrt, ztrátu a zánik sebe sama, ale nemůže zaniknout to co je cěčné a co nikdy nevzniklo a zároveň i jednou musí zaniknout.  Ale nic jiného než iluze zaniknout nemůže.. Ztrátou iluze, je pak poznáno že nic nemůže zaniknout ani se nikam ztratit, ale že se může jen přeměnit. Vědomí ve stavu své iluze oddělení od sebe sama tedy odmítá svou polovinu své přirozenosti ze strachu z ní a protože ho ovšem i tato neznámá část sebe sama přitahuje a ve skutečnosti bez ní nemůže existovat, tak ji zprvu vnímá jako transcendentno, tedy něco ho převyšujícího a tím i posvátného. Je potom na nátuře a citovosti každého oddělení se od sebe sama jestli se na iluzorní dualitní realitu a transcendentno dívá očima vědy, filosofie, nebo náboženství. 

Vše se dá tedy shrnout jen několika slovy a to, že vše je tak jak být má a vše je vždy dokonalé a správné a jiné to ani být nemůže, ale není to statické a nikdy jednou provždy a proto v projevené ralitě je vše procesem a v neustálé změně, ale i tyto změny jsou vždy tak mají být a jsou vždy dokonalé. Jenže tato prostá pravda a podstata všeho nemůže být zprvu vnímána vědomím ve stavu velké rozporuplnosti sebe sama a proto je to, co zde je výše řečeno považováno za tvrzení nezodpovědného blázna a šílence. Vědomí, které je ve vymezeném stavu sebe sama se zprvu zcela ztotožňuje s tímto svým vymezením a proto vnímá realitu sebe i kolem sebe jako rozporuplnou, zraňující a velmi nedokonalou a snaží se všemi způsoby napravit co se dá, ale ne ve stavu své mysli, ale v jen v iluzi kulis, které si samo vytváří. Ovšem žádná iluze ani omezení nemá takovou moc a sílu, aby jednou nezaniklo a v čase který existuje jen v iluzi je tedy velká touha po zbavení se utrpení a dosažení stavu své plnosti, je zde velká touha pro vědomí kolísající mezi rájem a peklem se trvale dostat do trvale extatického ráje, ale to není možné. Pokud se oddělené vědomí přivede ke sjednocení je poznána skutečnost že peklo i ráj je pouhou iluzí a jsou to jen stavy dokonalosti, možné jen v jejím iluzorním snu o sobě. Tedy jedno vždy podmiňuje druhé a je i tím druhým, proto moudrý v tom nevidí rozdíl. Peklo podmiňuje ráj a naopak. Pokud zničíte zcela peklo, tak zničíte zcela i ráj. Ovšem potom nebude třeba už ani pekla a ani ráje. Moudrý tedy ví, že je vždy tak jak má být a vždy je to naprosto dokonalé, proto ani s ničím nebojuje a jde vždy po proudu událostí, protože ví, že mezi ním a těmi událostmi není rozdíl je jednotou všeho v jednotě a propojení všeho a tak ani s ničím nebojuje a ničemu neodporuje protože pro něho už není ani nic s čím by mohl bojovat a čemu by mohl odporovat. Vždy říká že jediné čeho je třeba je změnit sebe sama, zbavit se svého vymezení a tím i omezení a jen tak je možné nabýt naprosté svobody a dokonalosti všeho, která jedině je ve skutečnosti všemu vlastní a je skutečnou podstatou všeho.

Darování
a symfonický orchestr.

Darování je proces, který je samozřejmý a naprosto přirozený, jen většina lidí to tak nevnímá, protože si v souvislosti s tím vytváří nějaký problém. Tedy citát z bible "vše co těmto maličkým dáváte mně dáváte" v Indii je na tohle krásné přirovnání a to "samojediná bytost se ocitla v síni nekonečna křivých zrcadel a nekonečněkrát se tam odráží a zrcadlí a křiví pokřivením těch zrcadel. No a každý ten pokřivený odraz si začne myslet že je samostatnou oddělenou bytostí - vědomím, bytostí která jako subjekt je oddělená od objektu". Co z toho plyne je to že pokud něco někomu darujeme, tak sami sobě to darujeme a pokud něco někomu ukradneme, tak sami sobě to ukradneme. Vesmír a realita kolem nás dalo by se říci je nesmírné krásná symfonie, kde každý nástroj a každý trylek je dokonalý a má své místo a je součástí celku, ale lidé většinou vnímají a ztotožňují se jen s různými, nástroji, ale moudrý ví, že i když je nástrojem tak je zároveň i tím celkem, tedy celým orchestrem a symfonií, skladatelem i posluchačem. Není na tom nic složitého :-). O moudrých se tedy říká, že jsou hodní, zlatí empatičtí, vstřícní a že mají charizma. Ale to vše jsou jen přídomky toho, že oni si nehrají na to čím nejsou a proto jsou tím čím skutečně jsou, tedy celou tou symfonií dokonale krásné reality, celým celkem a vymezeným a omezeným bytím zároveň. Tedy moudří ve skutečnosti nemají ty vlastnosti, které se jim přisuzují, ale jsou jen přirození a jsou sami sebou a protože realita jako celek je empatická a charismatická, hodná, laskavá a milující, tak i oni když poznají, že jsou touto realitou tak se s ní ztotožní a přijmou její vlastnosti. Je to ve skutečnosti velmi prosté a jednoduché jen lidé v tom vidí a hledají mystéria, protože to nechápou a protože se toho bojí. Ve hře, tedy v tom orchestru a symfonii, v jednotě všeho, každý nástroj tak jako celá symfonie hraje vždy dokonale a skutečný skladatel a dirigent neřeší nikdy jednotlivé nástroje, ale vždy celý orchestr a vlastní symfonii a vše je pro něj při tom stejně důležité. Skutečný dirigent nemůže řešit jednotlivosti a řeší vždy celek, protože on je tím celkem, tedy dirigentem, skladatelem, producentem, nástroji, muzikanty i posluchači a hudbou samotnou a vše v tomto celku a jednotě všeho má svůj význam, ale dirigent sám, tohle vše překračuje a je zároveň i sebe si vědomou nicotou a neexistencí, mimo čas a prostor. Skutečný dirigent tohoto všeho ale žádný smysl aúčel nemá, protože je smyslem a účelem jen sám pro sebe. Ostatně nikdo a nic pro co by mohl být skutečný dirigent smyslem, nebo účelem zde prostě není.  

Kdo je pánem
v tomto domě 

Lidstvo si myslí, že ono vytváří a ono že vlastní a tvoří, vynalézá, ovládá a existuje, ale ve skutečnosti nic z toho není pravda, protože jediné co při své neexistenci skutečně existuje je jen jednota všeho. Pokud lidstvo opravdu někde existuje, něco vytváří a něco vlastní, vynalézá a ovládá, tak jen ve své vlastní mysli. Pokud se tedy lidstvo dopouští tak velkého omylu ve svém vnímání a hodnocení reality kolem sebe sama a neskutečné považuje za skutečné a naopak, tak jaký div že realita lidstva jako takového, je plná rozporů, sebe zraňování, bolesti a problémů. Pokud lidstvo jednou pozná jaká je skutečná povaha všeho a zbaví se svých omylů, tak možná bude chvilku velmi rozčarované protože zjistí, že neexistuje a že bylo a je jen snem sebe sama o sobě samém. Pokud toto lidstvo zjistí, tak ukončí ovšem svůj sen a tím tedy i přestane existovat, ale nebude s tím mít problém, protože už bude vědět, že ani nikdy neexistovalo. Tehdy také už si těsně před ukončením snu o sobě samém uvědomí, že jen ony omyly, rozpory, sebe zraňovaní, bolesti a problémy, byly skutečným a jediným důvodem a motorem jeho iluzorní existence a snu o sobě samém. Mystici, kteří poznali sami sebe sama a tedy i podstatu všeho a zdroj všeho a všechny zákonitosti univerza, anebo Ti kteří se k tomu přiblížili jsou už jednou pro vždy zcela nezávislí a nejsou ničím ovládáni a omezováni, protože se zbavili svého vymezení a tak ve svém vymezení nadále setrvávají ve svém neomezení a tak na rozdíl od jiných své neomezení přijímají a nebojí se ho nevidí už žádný rozdíl mezi životem a smrtí a o tak o nic při svém úsilí neusilují a po ničem už ani při svých touhách netouží, protože už není nic oč by mohli usilovat a toužit. Protože už nic tedy nemají, protože tak jakoby vše ztratili, tak vše získali a jsou vším ve všem. Dává to tedy smysl ?

Proto tedy pokud jsme ještě ve hře není špatné dávat svými přáními podměty realitě a jednotě všeho, ale dělat to z vědomím že to jak s těmito našimi přáními realita naloží je už čistě na ní a ona že to vždy udělá dokonale a nejlépe pro vše a všechny, tedy pro nás a na nic při tom nezapomene. S vědomím tohoto tedy máme vše přijímat tak jak to je a nemáme s tím zbytečně bojovat chtít to měnit, protože tím bychom jen bojovali sami se sebou a zbytečně by jsme se jen zraňovali a způsobovali bychom si utrpení a zbytečné problémy. to že tím budeme zastavovat svou hybnost a odevzdáme svou vůli našemu vyššímu já je jen v pořádku. Pokud tak neučiníme nic se nestane pro realitu, ona s tím nebude mít problém, ani nebude mít důvod nám odepírat naše bláhovosti, anebo nás za to trestat, ale mi s tím budeme mít sami problém a tak mi sami se potom budeme chtít za to trestat. Proto také moudří už nevytváří žádná svá přání a naplňují tak zcela dokonale a přirozeně smysl svého bytí a své nehybné hybnosti a vědí tedy, že jsou ve skutečnosti nehybní a jejich hybnost je zcela pod jejich vládou a nemůže je nijak omezit, či jakkoliv jim ublížit.