Relativita - Iluze a Teorie všeho.

Vzhledem k tomu, že jsem v samotném úvodu řešil zlomovou situaci velkého rozsahu současného poznání kvantové a relativistické fyziky z hlediska hnutí New age, tak cítím potřebu bližšího dovysvětlení. Abych se dostal k jádru věci tak je nutný úvod, kdy si myslím, že je důležité začít bootstrapovou fyzikální teorií. Vycházím zde z úvah předního amerického teoretika hnutí New age fyzika Fritjofa Capry.

Bootstrapová velmi celostní a relativistická teorie vzešla z teorie kvantové fyziky řešením vztahů mezi částicemi a vyvinula se z maticové teorie. Maticová teorie je fyzikální teorie soustavy rovnic, které jsou neporuchovou formulací teorie superstrun. Maticová teorie byla pojmenována podle toho, že je založena na základních kvantově mechanických veličinách organizovaných do matic. Matice je v matematice obdélníkové, či čtvercové schéma čísel personifikujících jisté vlastnosti objektů a tedy pro maticovou fyzikální teorii představují matice matematické vyjádření stavů a vlastností podobjektů atomových částic mikrosvěta v podobě především kvarků.

Bootstrapová teorie přichází s poznáním, že neexistují základní fundamentální prvotní částice z nichž se skládají částice ostatní a že částice kvantové fyziky jsou si v tomto smyslu rovnocenné. Bootstrapová teorie staví na poznání, že částice kvantové povahy mikrosvěta jsou v podstatě obrazně řečeno zhuštěným středem kvantového pole, které kolem sebe zakřivuje prostor a částice mají povahu jednak bodovou a zároveň i vlnově množinovou v rozsahu svého pole. Částice látky tedy mohou být interpretovány jako kvantové stavy specifických polí (unitární teorie pole a částic) a fyzikální pole lze popisovat pomocí kvant. Kvantem se rozumí souhrn určitých minimálních nejmenších hodnot, které musí kvantová částice mít, aby mohla jako taková existovat a mít vlastnosti, které má.

V současné době pokud se nemýlím známe asi 200 základních "fundamentálních" kvantových částic, kde se projevuje i dualita protikladů jejich antičásticemi opačného elektrického náboje, anebo symetrií. Tyto částice evidentně jsou složeny z dalších částic, ovšem jejich jaderné vazebné síly jsou velmi velké a tak je nelze v současných urychlovačích rozbít a bylo by k tomu třeba energie velmi vysoké potřebné k jejich urychlení ve smyslu toho, že by bylo třeba sestrojit urychlovač ve velikosti přibližně oběžné dráhy země kolem slunce. Přesto energetickým navyšováním částic v urychlovačích objevujeme nové elementárnější částice.

Je nutno si uvědomit, že žádná částice mikrosvěta neexistuje v klidovém stavu a čím je menší, tedy vázaná v menším prostoru, tak tím více kmitá a dosahuje větších, vyšších vysokoenergetických stavů a rychlostí blížících se rychlosti světla. Lze to formulovat i tak, že částice jsou v podstatě vlastně vázané energetické stavy které se projevují zároveň jednak bodově jako jedna elementární částice a druhak se projevují jako energetická vlna, tedy množina částic zároveň.

Podstatné je, že bootstrapová teorie, dále vychází s principu neexistujících ústředních přírodních zákonů a pravidel s tím, že vše plyne ze vzájemných vazeb a interakcí celku, tedy ve smyslu provázanosti celého vesmíru a dále začleňuje pozorovatele, jako nedílnou součást samotného pozorovacího fyzikálního procesu. Z tohoto hlediska jediné fyzikální a opravdu fundamentální zákony, jsou počáteční nastavení hodnot elementárních částic mikrosvěta při vzniku vesmíru velkým třeskem, včetně nerovnovážného stavu běžných částic a antičástic v počátečním vesmíru.

Dalo by se říci, že základním poznáním kvantové fyziky je, že základem všeho je dualita vzájemně se doplňujících vazeb vzájemných protikladů. V kvantové fyzice je tato protikladnost známá pod pojmem komplementárnost. Komplementárnost lze vyjádřit kvantovou pravděpodobností, že čím více zpřesňujeme jednu veličinu, tím neurčitější se stává ta druhá, přičemž přesný vztah mezi nimi je dán právě principem neurčitosti.

Zde bych rád připomněl, že kvantová superpozice je stav, kdy protiklady jsou svou rychlou neustálou přeměnou sloučeny v zdánlivé jednotě svých duálních protikladných hodnot a jejich skutečné okamžité hodnoty (stav) lze zjistit jen měřením konkrétního stavu částice jejím vymezením. Je třeba si ještě uvědomit, že podle bootstrapové teorie interakce mezi částicemi probíhají na základě vzájemných příčinných vazebných vztahů celkových interakcí časoprostoru celku vzájemných souvislostí celého vesmíru, protože zde v mikrosvětě platí celostní vzájemná provázanost. Schrödingerova kočka je tedy v superpozici nemrtvá, tedy ani živá, ani mrtvá. To znamená, že kvantová superpozice je stav, kdy vzájemné protiklady jsou vzájemně jakoby sloučeny do jednoho stavu, což znamená, že navenek se superpozice jeví jako situace, kdy protiklady neexistují, protože se neprojevují díky vzájemnému vyrušení. Je to stav jisté kvantové maximální možné rovnováhy.

O tomto jevu hovoří také kvantová teorie kvantového pole v tom smyslu, že neexistuje naprosté prázdno, tedy vakuum, protože se prokázalo, že prázdno emituje neustále částice i jejich antičástice, které se vzájemně vyrušují. Dochází při tom samozřejmě k fluktuacím, což je stav kdy se určitá množina částic nevyruší ihned, ale až postupně časem později. Lze hovořit o tom, že nerovnovážná fluktuace je porušením rovnováhy kvantového pole a je možná jen v projekci časoprostoru, tedy v čase. Uvažuje se o tom, že velký třesk, který byl na počátku vesmíru, je jistým druhem velké kvantové fluktuace v nekonečném podání pokud vesmír je skutečně nekonečný.

Zde bych se rád zmínil ještě o teorii strun, která měla svůj vývoj a vyústila v M teorii superstrun. Teorie superstrun si dělá nárok na konečnou teorii všeho, tedy na vysvětlení a objasnění všech známých interakcí a vzájemných vazebných souvislostí, pokud vycházíme s představy bootstrapové teorie, že částice jsou jen jistými přechodnými stavy časových přechodových a vazebných center toků energie. Teorie superstrun vychází ze základní představy, že "nejmenšími", skutečně základními částicemi hmoty jsou v pravém slova smyslu struny, které jsou uzavřenými dvourozměrnými kmitajícími objekty, propletenými svými rozměry až na samé hranice vesmíru do celkem 11 dimenzí smysluplných prostoročasových variet (uspořádání), kdy dvanáctou dimenzí je čas. Podle toho, jakým způsobem struny kmitají, vytvářejí jednotlivé elementární částice a jejich vlastnosti. Uvádí se, že krátce po velkém třesku, kdy se projevil časoprostor, měl vesmír více dimenzí než současné tři prostorové a jednu časovou, které jeho postupným rozpínáním ztratily svůj význam a postupně zanikly a že tedy pouze osm dimenzí z jedenácti dimenzí M teorie superstrun, když nepočítáme čas se rozvinulo nad úroveň mikrosvěta do nám známého projeveného časoprostoru tak jak ho známe.

Moderní fyzika především v bootstrapové teorii dramatickým způsobem potvrdila jednu ze základních myšlenek východní mystiky, že všechny pojmy, které používáme k popisu přírody nejsou rysy samotné skutečnosti, jak máme sklon věřit, ale jsou to pouze výtvory naší mysli. Jsou to pouze součásti naší "mapy a ne samotného skutečného území". Pokaždé když rozšíříme oblast svého poznání, vyjdou na najevo omezení našeho racionálního myšlení silně ovlivněného nedostatečností našich smyslů a naší představivosti. Některé pojmy pak musíme modifikovat, nebo se jich dokonce musíme vzdát, nebo ve vyjímečných zlomových bodech našeho poznání docházíme k tomu, že příroda je ve skutečnosti zcela v protikladu a naopak k tomu co nám připadalo původně naprosto zjevné a samozřejmé, jako byla například původní představa, že slunce se otáčí kolem země a že země je středem vesmíru.

Jde o to, že "mapa" skutečnosti stojí hlavně na naší představě prostoru a času a je tedy opravdu do značné míry jen výtvorem úhlu pohledu pozorovatele. Tato "mapa prostoru" pak slouží k uspořádání věcí a událostí kolem nás a má proto rozhodující důležitost nejen v každodenním životě, ale i ve snaze pochopit přírodu pomocí vědy a filosofie.

Občas ale dochází k situacím, kdy omezenost naší mysli vlivem omezení našich smyslů a částečného, neúplného postupného poznávání světa kolem nás dospěje naše vědecké poznání ke skutečnosti zlomového zásadního charakteru, jako třeba bylo rozpoznání a přijetí faktu, že slunce neobíhá kolem Země, ale, že je tomu právě naopak a stejně tak jako tomu bylo ve dvacátém století vznikem teorie relativity a kvantové teorie. Do této doby byla představa statického času a mechaniky nepropojené s časoprostorem a převládalo naprosto mechanické pojetí. Mechanické pojetí jasně dané a předurčené reality v podobě stroje vesmírného stroje řízeného jasně danými a neměnnými přírodními zákony. Ovšem moderní současné teorie jasně prokázaly, že realita kolem nás je nedeterministická, tedy relativní a v mikrosvětě jednoznačně nepředurčená a tedy dalo by se říci nahodilá. Vědci se s touto skutečností jen velmi těžko smiřovaly a sám Albert Einstein se nikdy s nedeterministickou a nemechanisticku realitou nesmířil a je znám jeho výrok, že Bůh nehraje v kostky.

Podle mne v současnosti se věda nachází právě v situaci dalšího přelomového zásadního velkého a významného poznání důsledků, které plynou z kbantové teorie a zejména s kvantové mechaniky v přijetí reálnosti myšlenky, že žijeme v prostoročasu nejen čtyř známých prostoročasových dimenzí, ale i dimenzí dalších. A že tedy hlavně tento náš prostoročas, včetně všech dalších prostoročasových nesvinutých dimenzí je jako takový jen zcela iluzorní, včetně těchto dalších dimenzí a tedy, že vesmír ve kterém žijeme je pouze jen zdánlivý a ve skutečnosti neexistující, tak jak to bylo předesláno ve známém kultovním filmu Matrix. A to připomínám, že s tímto velice odvážným tvrzením přicházím v době, kdy se teprve smiřuje s poznáním, že hmota jako struktura nějakých základních elementárních hmotných částic neexistuje a že atomy a ostatní částice jsou vlastně jen formami vázané energie vesmírné vzájemně propojené energetické sítě, která je svou existencí pouze virtuální tak jako hra v počítači.
To co je jedině skutečně reálné, tedy jsoucí, je energetický vesmírný kvantový binární superpočítač, řízený svým základním super BIOS-em, tedy svým základním kořenovým super software. Tento vesmírný superpočítač pak vytváří software, které do naší mysli promítá iluzi skutečnosti své pouhé virtuální reality, tedy jen zdánlivé reality v podobě její omezené skutečnosti, - výseku toho, co jsme schopni svými smysly a svým úlem pohledu vnímat.