Relativita - Iluze a Teorie všeho.
Óm shanti, óm shanti, óm
To co je nemůže stále nebýt a to co není nemůže stále být.
Teorie Super matrixu a vesmírného Super BIOS-su.
Vzhledem k tomu, že jsem v samotném úvodu řešil zlomovou situaci velkého rozsahu současného poznání kvantové a relativistické fyziky z hlediska hnutí New age, tak cítím potřebu bližšího dovysvětlení. Abych se dostal k jádru věci tak je nutný úvod, kdy si myslím, že je důležité začít bootstrapovou fyzikální teorií. Vycházím zde z úvah předního amerického teoretika hnutí New age fyzika Fritjofa Capry.
Bootstrapová velmi celostní a relativistická teorie vzešla z teorie kvantové fyziky řešením vztahů mezi částicemi a vyvinula se z maticové teorie. Maticová teorie je fyzikální teorie soustavy rovnic, které jsou neporuchovou formulací teorie superstrun. Maticová teorie byla pojmenována podle toho, že je založena na základních kvantově mechanických veličinách organizovaných do matic. Matice je v matematice obdélníkové, či čtvercové schéma čísel personifikujících jisté vlastnosti objektů a tedy pro maticovou fyzikální teorii představují matice matematické vyjádření stavů a vlastností podobjektů atomových částic mikrosvěta v podobě především kvarků.
Bootstrapová teorie přichází s poznáním, že neexistují základní fundamentální prvotní částice z nichž se skládají částice ostatní a že částice kvantové fyziky jsou si v tomto smyslu rovnocenné. Bootstrapová teorie staví na poznání, že částice kvantové povahy mikrosvěta jsou v podstatě obrazně řečeno zhuštěným středem kvantového pole, které kolem sebe zakřivuje prostor a částice mají povahu jednak bodovou a zároveň i vlnově množinovou v rozsahu svého pole. Částice látky tedy mohou být interpretovány jako kvantové stavy specifických polí (unitární teorie pole a částic) a fyzikální pole lze popisovat pomocí kvant. Kvantem se rozumí souhrn určitých minimálních nejmenších hodnot, které musí kvantová částice mít, aby mohla jako taková existovat a mít vlastnosti, které má.
V současné době pokud se nemýlím známe asi 200 základních "fundamentálních" kvantových částic, kde se projevuje i dualita protikladů jejich antičásticemi opačného elektrického náboje, anebo symetrií. Tyto částice evidentně jsou složeny z dalších částic, ovšem jejich jaderné vazebné síly jsou velmi velké a tak je nelze v současných urychlovačích rozbít a bylo by k tomu třeba energie velmi vysoké potřebné k jejich urychlení ve smyslu toho, že by bylo třeba sestrojit urychlovač ve velikosti přibližně oběžné dráhy země kolem slunce. Přesto energetickým navyšováním částic v urychlovačích objevujeme nové elementárnější částice.
Je nutno si uvědomit, že žádná částice mikrosvěta neexistuje v klidovém stavu a čím je menší, tedy vázaná v menším prostoru, tak tím více kmitá a dosahuje větších, vyšších vysokoenergetických stavů a rychlostí blížících se rychlosti světla. Lze to formulovat i tak, že částice jsou v podstatě vlastně vázané energetické stavy které se projevují zároveň jednak bodově jako jedna elementární částice a druhak se projevují jako energetická vlna, tedy množina částic zároveň.
Podstatné je, že bootstrapová teorie, dále vychází s principu neexistujících ústředních přírodních zákonů a pravidel s tím, že vše plyne ze vzájemných vazeb a interakcí celku, tedy ve smyslu provázanosti celého vesmíru a dále začleňuje pozorovatele, jako nedílnou součást samotného pozorovacího fyzikálního procesu. Z tohoto hlediska jediné fyzikální a opravdu fundamentální zákony, jsou počáteční nastavení hodnot elementárních částic mikrosvěta při vzniku vesmíru velkým třeskem, včetně nerovnovážného stavu běžných částic a antičástic v počátečním vesmíru.
Dalo by se říci, že základním poznáním kvantové fyziky je, že základem všeho je dualita vzájemně se doplňujících vazeb vzájemných protikladů. V kvantové fyzice je tato protikladnost známá pod pojmem komplementárnost. Komplementárnost lze vyjádřit kvantovou pravděpodobností, že čím více zpřesňujeme jednu veličinu, tím neurčitější se stává ta druhá, přičemž přesný vztah mezi nimi je dán právě principem neurčitosti.
Zde bych rád připomněl, že kvantová superpozice je stav, kdy protiklady jsou svou rychlou neustálou přeměnou sloučeny v zdánlivé jednotě svých duálních protikladných hodnot a jejich skutečné okamžité hodnoty (stav) lze zjistit jen měřením konkrétního stavu částice jejím vymezením. Je třeba si ještě uvědomit, že podle bootstrapové teorie interakce mezi částicemi probíhají na základě vzájemných příčinných vazebných vztahů celkových interakcí časoprostoru celku vzájemných souvislostí celého vesmíru, protože zde v mikrosvětě platí celostní vzájemná provázanost. Schrödingerova kočka je tedy v superpozici nemrtvá, tedy ani živá, ani mrtvá. To znamená, že kvantová superpozice je stav, kdy vzájemné protiklady jsou vzájemně jakoby sloučeny do jednoho stavu, což znamená, že navenek se superpozice jeví jako situace, kdy protiklady neexistují, protože se neprojevují díky vzájemnému vyrušení. Je to stav jisté kvantové maximální možné rovnováhy.
O tomto jevu hovoří také kvantová teorie kvantového pole v tom smyslu, že neexistuje naprosté prázdno, tedy vakuum, protože se prokázalo, že prázdno emituje neustále částice i jejich antičástice, které se vzájemně vyrušují. Dochází při tom samozřejmě k fluktuacím, což je stav kdy se určitá množina částic nevyruší ihned, ale až postupně časem později. Lze hovořit o tom, že nerovnovážná fluktuace je porušením rovnováhy kvantového pole a je možná jen v projekci časoprostoru, tedy v čase. Uvažuje se o tom, že velký třesk, který byl na počátku vesmíru, je jistým druhem velké kvantové fluktuace v nekonečném podání pokud vesmír je skutečně nekonečný.
Zde bych se rád zmínil ještě o teorii strun, která měla svůj vývoj a vyústila v M teorii superstrun. Teorie superstrun si dělá nárok na konečnou teorii všeho, tedy na vysvětlení a objasnění všech známých interakcí a vzájemných vazebných souvislostí, pokud vycházíme s představy bootstrapové teorie, že částice jsou jen jistými přechodnými stavy časových přechodových a vazebných center toků energie. Teorie superstrun vychází ze základní představy, že "nejmenšími", skutečně základními částicemi hmoty jsou v pravém slova smyslu struny, které jsou uzavřenými dvourozměrnými kmitajícími objekty, propletenými svými rozměry až na samé hranice vesmíru do celkem 11 dimenzí smysluplných prostoročasových variet (uspořádání), kdy dvanáctou dimenzí je čas. Podle toho, jakým způsobem struny kmitají, vytvářejí jednotlivé elementární částice a jejich vlastnosti. Uvádí se, že krátce po velkém třesku, kdy se projevil časoprostor, měl vesmír více dimenzí než současné tři prostorové a jednu časovou, které jeho postupným rozpínáním ztratily svůj význam a postupně zanikly a že tedy pouze osm dimenzí z jedenácti dimenzí M teorie superstrun, když nepočítáme čas se rozvinulo nad úroveň mikrosvěta do nám známého projeveného časoprostoru tak jak ho známe.
Moderní fyzika především v bootstrapové teorii dramatickým způsobem potvrdila jednu ze základních myšlenek východní mystiky, že všechny pojmy, které používáme k popisu přírody nejsou rysy samotné skutečnosti, jak máme sklon věřit, ale jsou to pouze výtvory naší mysli. Jsou to pouze součásti naší "mapy a ne samotného skutečného území". Pokaždé když rozšíříme oblast svého poznání, vyjdou na najevo omezení našeho racionálního myšlení silně ovlivněného nedostatečností našich smyslů a naší představivosti. Některé pojmy pak musíme modifikovat, nebo se jich dokonce musíme vzdát, nebo ve vyjímečných zlomových bodech našeho poznání docházíme k tomu, že příroda je ve skutečnosti zcela v protikladu a naopak k tomu co nám připadalo původně naprosto zjevné a samozřejmé, jako byla například původní představa, že slunce se otáčí kolem země a že země je středem vesmíru.
Jde o to, že "mapa" skutečnosti stojí hlavně na naší představě prostoru a času a je tedy opravdu do značné míry jen výtvorem úhlu pohledu pozorovatele. Tato "mapa prostoru" pak slouží k uspořádání věcí a událostí kolem nás a má proto rozhodující důležitost nejen v každodenním životě, ale i ve snaze pochopit přírodu pomocí vědy a filosofie.
Občas ale dochází k situacím, kdy omezenost naší mysli vlivem omezení našich smyslů a částečného, neúplného postupného poznávání světa kolem nás dospěje naše vědecké poznání ke skutečnosti zlomového zásadního charakteru, jako třeba bylo rozpoznání a přijetí faktu, že slunce neobíhá kolem Země, ale, že je tomu právě naopak a stejně tak jako tomu bylo ve dvacátém století vznikem teorie relativity a kvantové teorie. Do této doby byla představa statického času a mechaniky nepropojené s časoprostorem a převládalo naprosto mechanické pojetí. Mechanické pojetí jasně dané a předurčené reality v podobě stroje vesmírného stroje řízeného jasně danými a neměnnými přírodními zákony. Ovšem moderní současné teorie jasně prokázaly, že realita kolem nás je nedeterministická, tedy relativní a v mikrosvětě jednoznačně nepředurčená a tedy dalo by se říci nahodilá. Vědci se s touto skutečností jen velmi těžko smiřovaly a sám Albert Einstein se nikdy s nedeterministickou a nemechanisticku realitou nesmířil a je znám jeho výrok, že Bůh nehraje v kostky.
Podle
mne v současnosti se věda nachází právě v situaci dalšího
přelomového zásadního velkého
a významného poznání
důsledků,
které plynou z kbantové teorie a zejména s kvantové mechaniky v
přijetí reálnosti myšlenky, že žijeme v prostoročasu nejen
čtyř
známých
prostoročasových dimenzí, ale i dimenzí dalších.
A
že tedy hlavně
tento
náš prostoročas, včetně
všech
dalších
prostoročasových nesvinutých
dimenzí
je
jako takový jen zcela
iluzorní,
včetně
těchto dalších dimenzí a
tedy, že
vesmír ve kterém žijeme je
pouze jen zdánlivý a ve skutečnosti neexistující, tak
jak to bylo předesláno ve známém kultovním filmu Matrix.
A
to připomínám, že
s tímto velice odvážným tvrzením přicházím v době,
kdy se teprve
smiřuje
s poznáním, že hmota jako struktura nějakých základních
elementárních
hmotných
částic neexistuje a že atomy a ostatní částice jsou vlastně
jen formami
vázané energie
vesmírné
vzájemně propojené energetické sítě, která je svou existencí
pouze virtuální tak jako hra v počítači.
To
co je jedině skutečně reálné, tedy jsoucí, je energetický
vesmírný kvantový binární superpočítač, řízený svým
základním super BIOS-em, tedy svým základním kořenovým super
software. Tento vesmírný superpočítač pak vytváří software,
které do naší mysli promítá iluzi skutečnosti své pouhé
virtuální reality, tedy jen zdánlivé reality v podobě její
omezené skutečnosti, - výseku toho, co jsme schopni svými smysly
a svým úlem pohledu vnímat.
Vnímání reality
Vtip spočívá v tom že vnímání reality přítomnosti je většinou silně podmíněno a zastíněno minulostí a úvahami o budoucnosti ve spojení s touhou, aby se věci děli podle našich představ a přání. Strach z toho a snaha jak zabránit nechtěnému pak zaplní většinou lidskou mysl natolik, že není schopná náhledu na svůj přesah do vnímání skutečnosti způsobem jejího přijmutí. Přijmutí znamená pokoru oběti vzdání se úsilí věci měnit ve svůj prospěch a podle svých přestav, ale není to rzignace. Je to poznání souvztažnosti vyšší vůle a její hry jejíž jsme součástí, kdy se ztotožníme s jejím smyslem a podstatou a nejdeme proti smyslu dění a proti proudu dharmy jak říká mistr Laoc v Tao Te Tingu, že moudrý nikdy nejde proti podstatě směřování dění skutečnosti. Vycítění toho co má být a nastat jako nejpřímější možnost ve smyslu hlavního směřování vesmírného řádu s vnímáním podstaty všeho v pozadí je cestou moudrých, kteří neznají strachu spoléhajíc na zdroj a podstatu hry dění reality v pozadí. Radost z bytí je provází a je hlavním zdrojem a darem splývání s podstatou bytí.
Strach a nespokojenost se stavem svých věcí a s realitou obecně, která není podle představ těch kdo jí neumí přijmout a brání se jí je potom odměnou nemoudrých žijících převážně v budoucnosti svých představ a v neustálé touze co nejrychleji nabýt věcí bez nichž si myslí, že nemohou existovat a které jim umožňují jejich úroveň žití v níž nedokáží najít radost z čistoty bytí bez snahy a touhy věci měnit jen podle sebe a nahrazují to hledáním zábavy a požitků v tom v čem vidí uspokojení svých hmotných potřeb a jistot.
Relativita nerelativního
Je třeba si uvědomit, že svět musí být relativní a to
absolutně, aby mohla existovat absolutní ne-relativita a jakýkoliv
stav mezi tím. Tedy aby bylo možno porozumět tomu co se děje v realitě a čím je skutečná realita a jakou má povahu, tak to je
poněkud složitější, ale zároveň i jednodušší, než by se na
prvý pohled mohlo zdát. A nezbude než se tomu věnovat zevrubněji
a na pokračování
.
To
jak myslíme ve většině případů naším způsobem
západoevropským, to je de facto jen produkt nepochopení Krista a
pokřivení vidění světa, které nám brání rozlišit realitu od
iluze. Ve skutečnosti vidíme jen to co chceme vidět a to co chceme
slyšet podle toho, čím si myslíme, že jsme a podle toho čím si myslíme, že je svět kolem nás a také podle toho čím svět chceme
mít pro potřeby, které si myslíme, že mít máme a mít musíme.
Je to něco také, co bychom mohli nazvat i nepochopení podstaty
sebe sama a tím i obecné skutečnosti v nás i mimo nás. Samotné
prvotní základní principy naší představy o tom co je realita a
co jsme mi a jaká je souvztažnost z nichž vychází náš způsob
myšlení jsou většinou chybné.
Samo o sobě to ovšem není vysloveně
špatně samozřejmě, protože za určitých předpokladů a
okolností to tak být i má a musí. Ve skutečnosti jme součástí
procesu, který je nekonečný a zároveň procesem není a
neexistuje. Proces, kterého jsme součástí se odehrává, dalo by
se říci ve dvou rovinách v dualitě, ale současně je neduální
a to znamená v ne-dualitě, tedy tyto dvě roviny jsou rovinou
jednou jedinou a to jednoho a téhož. Na jedné straně mince, dalo
by se říci je dynamika časoprostoru a na straně druhé statika
singularity, kde čas ani prostor neexistuje. Nebudu věci dále
popisovat zcela z pohledu mystiky, protože je to způsob porozumění
fungování celku a sebepoznání a toto není umožněno každému,
ale každý toho nemůže dosáhnout, protože jsme účastníky hry,
kde máme sice zcela svobodnou vůli, ale velmi omezenou, omezenou jen naším vymezením
a naší fantazií a můžeme zde být šťastni a spolupodílet se
na fantazii jsoucna a pomáhat ji a být ochránci slabších a i
ochránci matky Gáji (země) a veškerého bytí, protože je
pravdou to co je psáno v Bibli, že člověk byl učiněn k podobě
boží. Můžeme tady převzít odpovědnost za bytí a vesmír, ve
smyslu převzetí odpovědnosti za sebe sama. Vlastním životem jsme
součástí hry jsoucna projeveného z nicoty své dokonalé
rovnováhy do iluze nerovnováhy umožněné existencí časoprostoru.
Jako lidstvo i jednotlivci a ostatně i veškerá realita jsme
obrazně znázorněno jen sebeprojekcí dráhy oblouku, kdy dynamikou
časové osy, kterou spoluvytváříme, vznikáme z dokonalosti řádu
entropie, abychom se k ní zase vrátili. Při tom všem, ale stále
jen zůstáváme svou vlastní podstatou, kterou jsme absolutně
determinováni, takže jak ve své statice tak i dynamice jsme
neustále jen projekcí své pravé podstaty, tedy sebe sama (a to doslova - viz kvantová fyzika a
kvantová mystika,že vesmír je jen projekcí podobné hologramu). Jenže náš
zdroj a to co nás promítá a čím jsme determinováni je doslova
ničím a pouhou nicotou a prázdnem, prázdnem plnosti všech možností a není možné o tom ani říci,
že to existuje, či nikoliv a hra kterou toto vytváří není
spirálou, tedy vývojem a směřováním od někud někam, ale vždy
jen směřováním od sebe sama k sobě samému a ničím jiným. Ale
podstatná věc je ta, že jsme determinováni v podstatě vlastně
stále jen ničím a nicotou, bez jakéhokoliv smyslu a proto smysl
musíme buď přijmout z hybnosti naší časoprostorové osy, anebo
si ho můžeme svobodně vytvořit jakýkoliv sami ve smyslu proudění dharmy (vesmírný řád). Pokud chceme do
důsledků porozumět principu pohledu na jsoucno, tak v jistém
smyslu se jím musíme stát i když jím jsme. Mystika hovoří o
tom, že je to něco jako si vzpomenout na svou podstatu. Především
jde tedy o naše vidění světa, hlavně ovlivněno strachem z věcí,
které si myslíme, že realita mít musí a jsou produktem jen naší
fantazie a zhmotnili jsme je do reality naším chtěním, protože
si myslíme, že bez nich zahyneme a nemůžeme existovat.
Tedy spolu vytvořili jsme myšlenkový proud a tím i fyzickou skutečnost
neboli projekt porušením původní jednoty, projevením do forem a tvarů dle kauzality a dharmy, dalo by se to přirovnat k porušení rovnováhy stavu singularity. Tvoříme a
spoluvytváříme tedy tento myšlenkový proud podle svých představ toho
jak to bylo a je potřebné pro nás a potřebné pro určitý systém našeho
myšlení rovnocenný
každému jinému podléhajícímu kauzalitě karmy (příčina chybového jednání a
trestu jako následku) a případně osudovosti plynoucí z našeho úsilí mít
věci jen podle svých představ z nepochopení souvztažnosti a vlivu
faktorů nastavení mysli jiných lidí a vědomí souvztažnosti bytí.. Dalo
by se spíš
říci, že problém je v myšlenkovém procesu lidí obecně a že
to jak myslíme je ovlivněno problematikou mysli obecně, ale hlavně
v současnosti už dost přežitými možnostmi vyčerpaným západním
způsobem myšlení vycházejícím hlavně ze čtř principů, které
dalo by se říci jsou chybné a to moci, vlastnictví a peněz, majetku a
paradigmatu vědy, která se stala náboženstvím dneška, ve snaze svět
měnit jen vše hlavně pro uspokojování našich neustále narůstajících
potřeb a přání. Vědy bez porozumění do důsledku a bez morálky a altruismu. Říkáme tomu spotřební společnost, kdy vlastnosti lidí,
jejich spolehlivost, čestnost, empatie a porozumění smyslu bytí jsou
hodnoceny čistě podle výše jejich majetku, či případně podle vzdělání, které jim umožňuje tohoto majetku nabýt. Egoismus je potom často vnímán
jako schopnost pro osobní zodpovědnost. Pojmy jako láska, důvěra, soucit
a vzájemná
sounáležitost, pochopení a porozumění, darování se pro radost
a osobní oběti, jako prostředku realizace lásky a altruismu,
anebo odosobnění se za účelem sebepoznání a poznání obecně
se stali pro lidi hodnotami buď zcela zapomenutými, anebo zcela
druhořadými či dokonce nesmyslnými až bláznivými.