Poezie 2022

Ó smutku

Ó smutku jenž nás provázíš,
hledáme Tebe jenž nevědomostí procházíš.
Ó smutku jsi nám průvodcem,
pane prosíme buď nám na cestě pomocen.
Perly učení pro sebe střádáme,
Tebe stále marně hledáme.
Je stále více pozdě k ránu,
vrať nám prosím Pane tátu a mámu.
Na svém zlatém trůně Pane seď,
k nám ubohým, jenž Tebe hledáme, stále hleď,
a nevědomostí k sobě nás veď.
Tvou jasnou přítomností kryti,
jednou snad probudíme se k poznání smrti.

Ó marnosti

Ó klenote jenž nám stále unikáš,
Ty, který slepotou nevědomosti pronikáš.
Marností jen propracujeme se k smutku,
tak pozdě v noci v bezcenném očekávání skutku.
Samsárou stále v kruhu bloudíme,
bezbřehou marností se stále brodíme.
Voláme a hledáme stále Tebe
a doufáme, že při tom nalezneme také sebe.
Je brzy k ránu, mrzne a velmi zebe,
ó dej nám naději když hledáme Tebe.
Jdeme za Tebou trnitou necestou
a z bídou potkáváme se, jako s pocestnou.
Ó dej nám naději když hledáme Tebe
a vrať nám prosím to, co nám nevědomost veme.
K modravým obzorům hleďme tam, kde třpytí se nebe,
ó vrať nám prosím naději v sebe.
A pomoc nám prosím v hledání cesty v Tebe.

O naději

Ó naději Ty jediná nám zůstáváš
a Ty pane s iluzí si s námi pohráváš.
K tobě ó naději naše touha se upíná
a na sebe sama marně dlouze vzpomíná.
V naději provází nás učení,
by se zas proměnilo v probuzení,
z rána láskou v umění.
Ó naději ty nám jediná zůstáváš,
když Ty Pane s iluzí si s námi pohráváš.
S nadějí vzhůru k Tobě všichni jdeme,
a každý z nás naději svou si sebou veme.

Kéž zrodí se

Kéž zrodí se to co jest
a kéž zanikne to co není.
Kéž dojdeme Pane Tvých měst
a kéž dožijeme se hodiny co všechno mění.
Kéž pozdě k ránu provází nás Tvé snění,
kéž naděje vede nás k probuzení se dění.
Kéž pránou jsme pro vždy již krmeni
a brzy k ránu jsme Tebou k slávě vzbuzeni.
Kéž zrodí se to co jest
a kéž zanikne to co není.
Kéž dojdeme Pane Tvých měst
a kéž dožijeme se hodiny co všechno mění.
Kéž pozdě k ránu provází nás Tvé snění,
kéž naděje vede nás k probuzení se dění.
Kéž pránou jsme pro vždy již krmeni
a brzy k ránu jsme Tebou k slávě vzbuzeni. 

Smutek

Smutek jak vlajková loď mne provází.
Jak slince, když zenitem pomalu prochází.
Bolest a smutek se pomalu propaluje.
Kdy ó pane, v který čas Tvé království se obnovuje ?
Smutek jak vlajková loď mne provází.
Když v smutku přiznává se poznání.
Když smutek a bolest provází veškeré konání.
Kde ó Pane máme v Tobě zastání ?
Pomalu, ale jistě mlhavé ráno přichází.
Kdy ó Pane, v který čas zrodí se poznání ?
Když ráno nad obzorem slunce vychází,
kdy ó Pane svoboda přijde poznáním v konání ?
Když přítomnosti probudí se rozhraní,
Tvé nové hry pak rozhoří se v svobodné hraní.
Když probuzením po dlouhé noci skončí se spaní.
Když poznáním jsem Ten, který jsem přijde doznání.