Poezie 1973
To nejvyšší
a nejnižší v nás
lze těžko postihnout
a tím nám
stále uniká
Katedrála
V parku snění
vyrůstá katedrála mlčení
s nekonečně bledým věčným světlem,
listujícím v smutku
jen pomalu zlehka.
S věčným světlem
otáčejícím špinavě šedými
listy mrtvých slov,
až na hranici samoty,
ba až daleko za ni.
Přiblížení
svá temně bledemodrá křídla.
Světla skrývají svou
jasnozřivou krátkozrakost
a ty tápeš v lampárně tmy.
A všechna slova jsou náhle zbytečná
ach tak ůplně zbytečná.
Perlorodka
Kámen prostý a drsný
a nesmírně těžký.
Hladina vody
i poušť za dešťů,
které splývají po úbočí
do rozvírající se náruče strasti,
kdy za bezstinného a tichého nebe
perlorodka rodí v bažinách
a právě jen a jen v nich.
Vítr
Neustále ze zdola vzhůru
a se zhora dolů
a nikdo přitom neví
proč chmýří při své lehkosti
je tak těžké.
Hvězda
Jasná hvězda tak vysoko,
že ji nedosáhneš ani
nastavenou myšlenkou.
Nejhorší je, když se kamení
rozvírá jen napůl,
že nelze roztesknit ani vzpomínku,
že náhle a bez očekávání
až na dno nahlédneš
té z nejhlubších děr.
Svíce
Venku pláče listí
a cesty už dávno zamrzly.
Nkdo dosud nenašel sílu
prosekat nánosy ledu.
Plamen svce se chvěje,
chvěje se svím teplem
a pomalu - pomalu
svíci proměňuje
v malinkou, žlutou
loužičku vosku.
Střetnutí
V hodině vzpomínek si nespavost
protahuje údy promíseností
a odlišnost je potom černobílá
jak noc uskřípnutá
veřejemi dne.
Slova
Postel, klika, dečka
rádio, diamant, kufr
koš.
Jak slova v zahradě bláznů
protože okno se rozevelo
do zahrady samotářstvím květů.
Protože zahrada je až na sklonku zemně
a nikdo neví čím zapečetit obálku
nikomu neposlaného dopisu.
Ach bože a plot je tak vysoký.
Rozpornost
Nic víc není k cítění . . . . . . . . . .
Plamen - plamen na srázech
jak Eliášovo světlo
za bouře v čase pukání skal,
do ruda a do běla rozpaluje stezky,
tařka do neschůdnosti.
A andělé nastupují a hledají,
aby nalezli únikovovou csetu
chodbami kanálů
plných plesnivého smutku.
Epilog
Pozlacená osamělost
pomalu usíná.
Je velmi, velmi chladno . . . . . . .
Dveře v kovovém rámu
se tiše rotvírají -
a za nimi nikdo nestojí,
Jen prázdnota zlehka našlapuje.
A tak jsem opět zmeškal
vlak myšlení, jako už tolikrát.
V koutě
Všechn lesy jsou již vykáceny, -
úderem dřevorubce a ozvěnou bolesti.
Ni trochu stínu . . . . . . . . . .
Jen morek hlodá na kosti
chrupem mrtvých ovcí.
A světlotma má už také
skrze promísenost
přistřižená křídla.
O omezenosti
Berani země halasně
o sebe naráž čely.
A nevědomá světlotma
tupí a drobí ostří bolesti.
Zákeřnost je traké pomalu
odkrývána.
A břehy padají neseny proudem
a rozstřikují drobné chuchvalce
bílé pěny na stovky, na tisíce
malých kousků znamením
triumfu prohry.
Naplnění
Slyšeli jste někdy plakat zemi ?
Víš jen tak - zcela prostě.
To potom už nemůžeš zapomenout
na rubíny v očích vlašťovek,
těch úplně prvních, které l,étají
jen nad nebem, protože pod ním
už není místa.
Okamžiku
Nepřipravenost je veliká právě v těch chvílích
kdy pláč i smích je jen
vítr nad hladinou.
A ty nikdy nepostihneš,
nikdy nepochopíš,
co bouřka skrývá v oblacích.
Jedině ve formě vybití
a obrazem blesku.
Světlo
Lampa v čarokruhubude vždy lampou,
ale vždy jinou lampou
pro světlo.
A světlo bude světlem,
ale vždy jiným větlem
pro lampu.
Ó světlo zahal podstatu tvaru
a paprsky vy stravte neše cesty,
neboť stane se že už nebude žádné.
Tužba
Věčná nestálost jak mlha,pták blankytu vzlétá k nebesům.
Létá v oblacích a mává křídly
Křídly pocákanými nesmyslnou
a nesmytelnou touhou.
A sítě jsou stále prázdné
a potrhané, až do znavení
a přesycení.
Vylití
Dávno již zarostlé a zapadlé cesty,
jak horský potok co přenáší balvany tak,
že se o ně tříští, přesto že nechápe
chladné jádro v kamení.
Vždyť k vylití dochází jen za povodní.
Mistrovy
Krev umučenosti protéká obolem
a koluje až ve spáncích lísky.
Té která dává přkročit amarantový práh,
která vzpíná kamení a rozsvěcuje
paprsky hvězd na temnosametovém
nebi vědomí.
Kdy prosíme mistra:
" Pane prosím neopusť "
Odkrytost II.
Jen pozor aby ses neutopil..
Mosty už hoří
modrorudým plamenem.
z hlouby nitru zvuku.
Je to takový divný, divný smutek,
když noc pláče rosou
napůl přibitá hřeby létavic.
Když rozúporuplnost
hlubokou hlubokou jizvou
rozkrývá jádro.
Jen pozor, pozor, pozor aby ses neutopil
Mosty jsou už dávno, dávno spáleny.
Počátek
Cesta už dávno zavřená
a vypitá sklenicí vína,
Osamělá cesta jak hvězda
za rozbřesku,
jež nevede nikam.,
Jen sama sebou setěžko rozvírá.
A nebe je pak až na konci,,
že bez konce s koncem kráčíš dál.
Nevyslovytelnost
Co je to ? stín ? Stín v lidském srdci ?
Anebo duha - duha s ptačími křidli,
co vyléá tak vysoko k nebi,
nebo smutek či bol, co zní
jak píseň o modré obloze
jak půíseň o horských štítech
a cestách v oblacích
a hlubokých údolích
azurových výšek.