Čas

Co v tom chceme vidět ? Co v tom vidíme je pro to, že to má pro nás větší důležitost, anebo je to na první pohled více zřetelné. Co vidíme tedy kolem sebe a i v nás to řešíme a tím i jsme. Naším udělením pozornosti tomu to ale i vytváříme.

Vyobrazení nahoře je jedním z podání vnímání reality v kvantové teorii třeba v pojeti zda částici chceme vnímat jako kvantum (pevnou částici určitých minimálních hodnot a vlastností), anebo zda ji chceme vnímat jako vlnu (tedy jako množinu částic). Na vyobrazení nahoře můžeme vnímat stejně tak dvě tváře dívající se na sebe z profilu a zároveň tam můžeme vnímat i vázu urostřed. Má tím být řešeno, že na skutečnost může být více pohledů a že pozorovatel ovlivňuje pozorované už jen vlasním aktem pozorování a že ovlivńuje už dopředu pozorované svým očekáváním a i možnou interpretací pozorovaného. 

Singularita

Singularita poprvé v tak zvané černé díře,
aneb i očima vědy

Tedy singularita poprvé. Dá se říci, že singularita je konečný stav velmi objemné hvězdy. Pokud nějakými fyzikálními procesy vznikne velmi objemná hmota hvězdy, tak pokud má dostatek paliva pro nukleární energetické procesy, které v ní probíhají a je zde tedy i síla, neboli energie, která má tendenci hvězdu rozpínat a působí tedy tato nukleární síla proti gravitaci hmoty této hvězdy, která ji nutí smršťovat se a zahušťovat je vše v rovnováze a hvězda se chová odpovídajícím pravidlům fyziky a zachovává svůj objem a funguje jako každá hvězda nám pochopitelným způsobem, chová se tedy zcela rozumně. Potud žádný problém, ale hvězda se najednou zcela zblázní pro nás "nepochopitelným" způsobem v okamžiku kdy ji dojde palivo a skončí se proces přeměny jehož vedlejším efektem je energie nutící hvězdu se rozpínat a tak nad touto silou převládne síla gravitace. To by ovšem ještě nebyla až tak veliká katastrofa, protože smršťování menší hvězdy vlastní gravitací se zataví na silné, nebo slabé interakci tedy na mezimolekulárních a meziatomových silách držících hmotu pohromadě. Jenže skutečný problém nastane až tehdy když má hmota velkou hmotnost a síla její vlastní gravitace je tak veliká, že samotné interakce hmoty už nedokáží zastavit její smršťování a není tedy už nic co by absolutnímu gravitačnímu kolapsu hvězdy stálo v cestě a dojde tak k jaksi absolutní hustotě, k absolutnímu smrštění, nastane konec procesu přeměn hmoty tak zvané černé díry z níž už ani světlo nemůže uniknout a nastane i konec času a prostoru ve středu singularity této zhroucené hvězdy - alias černé díry. Úměrně hmotnosti černé díry zjednodušeně řečeno pak kolem ní vzniká pomyslná hranice - tak zvaný poloměr událostí, což je hranice za níž cokoliv se dostane je už nevratně ztraceno a padá do středu černé díry. Jedná se o tak zvaný Schwarzschildův poloměr. Černá díra vešla do obecného povědomí jako těleso absolutně černé, tedy tak hmotné, že z něj nic, dokonce ani světlo, nemůže uniknout. Tato představa je v zásadě správná, ale to neznamená, že se díry navenek nijak neprojevují. Černé díry totiž obklopuje přechodná zóna, která může velmi jasně zářit, dokáže dokonce přesvítit zbytek galaxie. A aby vše nebylo zas až tak jednoduché je problém, že jak říkají fyzikové, tak černá díra nemá vlasy, tedy nemá vnitřní strukturu, čímž dochází ke ztrátě informací o tom co černá díra pohltila. No a černá díra dalo by se říci je tak trochu i prubířským kamenem obecné teorie relativity a obecné kvantové teorie. Ačkoliv správnost těchto teorií byla ověřena a potvrzena mnoha ověřitelnými důkazy přesto jsou ve vzájemném rozporu a to zejména stran výsledků jejich matematiky u černých děr., kdy obecná kvantová teorie a obecná teorie relativity vykazují rozdílnost. Navíc ještě nutno podotknout, že velké černé díry, nebo velká černá díra je snad ve středu všech galaxií (samozřejmě dost logicky, protože je tam největší nahuštění hmoty) a drží tyto galaxie pohromadě svou velkou gravitační silou. Tedy co drží vlastně vesmír pohromadě, kdybychom to tak dokázali chápat, ach jo říká věda. Jak může prostor a čas držet něco pohromadě, něco kde čas, ani prostor neexistuje. Jak může nic držet pohromadě něco a notabene jak to může ještě i nějak zářit. Tedy něco co je zcela záhadno, tedy metafyzično a samozřejmě ze všeho záhadna a metafyzična leze ven pro většinu lidí hlavně strach.

Černá díra je extrémně hustý posmrtný zbytek hvězdy, která se na konci svého života gravitačně zhroutila a vytvořila objekt natolik hmotný a současně malý, že jeho vlastnosti "přesahují naše běžné chápání". Takto hmotný objekt dále pohlcuje okolní hmotu a stává se tak stále větším a "žravějším". Tyto supermasivní černé díry tušíme v centrech všech, případně většiny galaxií. Podle teorie relativity tedy mají černé díry tak velkou gravitaci, že ji nepřekoná ani světlo. Zkrátka, co černá díra schvátí, to už nenavrátí. U černé díry je horizont událostí, hranicí, za níž už není návratu. Když se za ní cokoliv dostane, černá díra to pohltí. Proto nemohou být černé díry přímo pozorovatelné a proto jim říkáme černé. Jak ve skutečnosti vypadají a co se za horizontem událostí děje, "nemáme ani tušení".

Počátkem 70. let minulého století přišel Stephen Hawking, asi neznámější fyzik zabývající se podstatou vesmíru, s tím, že černé díry vyzařují v blízkosti horizontu událostí tepelnou radiaci - známou následně jako Hawkingovo záření, které postupně hmotu černé díry likviduje - "vypařuje" do okolí (pokud tedy černá díra není "krmena" novou hmotou z okolí). Jenže podle Hawkinga toto záření by nemělo z černé díry vynášet žádné informace o hmotě, která do ní "spadla"; tato původní informace tedy zůstala navždy ztracena v černé díře. A my kvůli tomu nemáme žádnou možnost se dozvědět, co se nachází za horizontem událostí, přestože k určitému vyzařování hmoty a energie dochází. Ovšem sama věda při tom tvrdí že černá díra je sav kdy končí as a prostor, tak jak by tam tedy mohla nějaká informace být uchovávána ? To tedy odpovídá Einsteinově teorii relativity, která říká, že vše, co jednou černá díra pohltí je ztraceno.
Na druhou stranu kvantová mechanika, která se zabývá vesmírem a jeho podstatou v malém měřítku, říká, že veškeré informace o hmotě musí zůstat zachovány.
Jak je tedy možné, aby docházelo k vyzařování a současně ke ztrátě původní informace o hmotě? Kam se tato informace ztrácí? Pohltí a zničí ji černá díra? Změní se v něco jiného?
O několik desítek let později Hawking připustil, že toto záření sebou přece jen nějakou informaci nese. Informace by tak mohly opustit horizont událostí, což by vyhovovalo kvantové mechanice, ale zase je to v rozporu s teorií relativity, tedy že černou díru nemůže opustit nic, ani světlo. Vzniká tedy jeden z paradoxů černých děr. Navíc pokud by to byla pravda, černé díry by vlastně už nebyly černé, protože bychom je mohli nějakým způsobem alespoň částečně pozorovat. S dalším paradoxem přišel v roce 2012 Joseph Polchinski a jeho tým, podle nichž by se v případě, že existuje Hawkingova radiace, měla nacházet v blízkosti horizontu událostí jakási ochranná stěna (v originále firewall), která zničí vše, co se k ní přiblíží. No OK ale nepřípomíná to snad jen staré představy o světě jako placce na jeímž konci, tedy hranici je propast a začíná moc pekla ? Jenže tedy podle teorie relativity se při průchodem horizontem událostí nic nestane. Kdyby do černé díry padal člověk, neměl by kromě pocitu extrémní gravitace, které jej trhá na kusy, cítit nic zvláštního. Podle teorie ohňové stěny by však byl spálen dříve, než ho roztrhají slapové síly. Další paradox.
Zatím posledním příspěvkem do diskuze okolo černých děr je krátký článek Stephena Hawkinga, podle nějž dokonce neexistuje ani horizont událostí, ale jen zdánlivý horizont, který může být stálý po určitou dobu a který po čase může měnit tvar. Pokud by se událost stala v době, kdy se tento horizont v důsledku kvantových změn uvnitř změnil, může informace ležící najednou mimo něj uniknout. A to v nezměněné, původní podobě, což by nebylo v rozporu s kvantovou mechanikou ani i teorií relativity. Neřeší to však problém firewallu, o které se Hawking ve svém příspěvku nezmiňuje.
Pokud tedy může unikat světlo a další formy záření z černých děr, znamená to, že černé díry přestaly/přestanou existovat? Ve smyslu chápání slova "černé", tedy neemitující záření, ano. Ale nic to nemění na tom, že stále existují extrémně hmotné objekty, které svou gravitací drží pohromadě hvězdné systémy, galaxie atd. Jen by nešlo o objekty černé, ale třeba jen "tmavě šedé". Na vyřešení záhady okolo nich si ale ještě počkáme, tedy říká věda a mystika nám říká oproti tomu, že čas neexistuje a je jen pouhou iluzí. A třeba se nám singularity jednou skutečně podaří pozorovat. Třeba tedy jednou budeme mít možnost pozorovat singularitu říká věda. Věda stále nějak předpokládá, že časoprostor v černé díře stále nějak přetrvává i když nabývá absolutně extrémních hodnot, ale je tomu tak doopravdy ?

Svou neexistencí existující singularita je vidět úplně všude

Ale opravdu nemáme možnost pozorovat singularitu ptá se mystika? Osobně bych k tomu dodal, že všichni mystikové, kteří došli k tomu, že vědí o čem je realita kolem nás prostě vědí, že jsou singularitou a že tedy se na sebe dívají a že se sebe sama dokonce i dotýkají, vždyť mi tu singularitu opravdu pozorujeme a nejen to, mi se té singularity i denně dotýkáme a pohybujeme se v ní a aby toho nebylo ještě málo mi jsme tou singularitou, protože celá realita vznikla ze singularity a zase se do ní vrátí. Je to jako s tou vodou, voda prostě může existovat jako pára, nebo jako tuhý led a nikdo s tím nemá problém. Ale lidé mají nějak problém se singularitou a říkají, že singularitě nerozumí. Co je k tomu ale na tom k nerozumění ? Prostě realita je zároveň Singularitou, která je statická, kde není čas a prostor a není tam ani potřeba nic z toho, protože tam není žádná hybnost a žádný důvod k hybnosti, tedy není potřeba ani dvojnosti a dvojnost je dualita. No a zrovna tak jako je a stále zůstává realita kolem nás jen singularitou, tedy neurčitelnou nicotou a neexistencí, tak je prostě i nekonečným expandujícím vesmírem. Vesmír je v pohybu a buď se smršťuje, anebo rozpíná jinak to nejde a když je tedy nějaký jakýkoliv pohyb, tak musí být něco co se pohybuje a něco co se nehýbe a zde je tedy dualita, spíše zdání duality, protože ve skutečnosti pohyb sice je, ale hýbe se jen dynamika, neboli hybnost statiky. Hybnost statiky je vytvoření vymezení, tedy určení a konkretizací neurčitelné singularity, tedy prázdné nicoty fluktuací (poruchou, projektem jedno jak to nazvat). Tedy aby vznikla iluze pohybu musí k ní být nějaký důvod, nějaké vymezení a zaměření, tedy jakési prvotní nastavení, které je charakterem a osobitostí této fluktuace samotné a tento důvod pro pohyb, toto prvotní nastavení, neboli fluktuaci pro zjednodušení nazveme hybností. Důvod k pohybu je tedy jen myšlenka, nebo představa pohybu a dá se říci, že myšlenka není nic jiného než jen určitá konkrétní třeba i nepřesná informace. Vpravdě tedy se nikdy nic opravdu nehýbe, ale stále jen je statikou a pokud se něco hýbe tak je to jen myšlenka, ale k tomu se podrobněji dostaneme dále. Lze tedy jen říci, že vše je jen statické a pohyb není nic jiného než jen naše představa. že se hýbeme. To by ovšem znamenalo a znamená, že pokud tedy pohyb není nic jiného, než naše pouhá představa o pohybu, potom když teprve pohyb sám o sobě potřebuje a vytváří dualitu a časoprostor, pak tedy logicky i časoprostor prostě neexistuje a není nic jiného než jen naší představou, tedy jen naší pouhou myšlenkou, neboli naší pouhou informací. Ale pozor prosím, když je zde řečeno naší pouhou myšlenkou, tedy naší fikcí, je třeba říci si co to znamená pojem "naší". Můžeme říci, že je to tedy jen představa lidské mysli, ale i když je to tak, tak je to při tom jen velmi nepřesné a velmi zavádějící. Protože ve skutečnosti všechno, tedy i lidské tělo, mozek, mysl, myšlenky, tedy veškerá hmota i duch nejsou něčím odlišným, samostatným a odděleným a nejsou tedy ničím jiným, než jen prázdnotou nicotou a nebytím, které samo o sobě nemá žádný účel a ani žádný smyl. Tedy co znamená pojem "naší" čí je to tedy vlastně představa ? No čeho jiného by to mohla asi být představa, když nic jiného zde není než právě jen představa tohoto nesmyslu, tedy představa singularity. Singularity ve smyslu prázdna, nebytí ničeho, nicoty a neexistence. Pokud si ovšem tato singularita něco vůbec představuje, tedy uvědomuje, pak to znamená, že musí být sebe sama si vědomá. Toto vědomí logicky musí být ovšem naprosto prázdné vědomí ve smyslu hartdisku, prázdnoty, nicoty a nebytí. Podrobněji se k tomu ovšem tedy ještě vrátíme dále i v povídání o nahé singularitě.
Konečně věda se tedy dohaduje, zda může existovat nahá singularita, tedy singularita bez horizontu událostí. protože takovou singularitu bychom měli být schopni spatřit. Singularitu zhroucené hvězdy schovanou za horizontem událostí spatřit svým zrakem skutečně nemůžeme. Jenže nahou singularitu s tím má věda problém, zda může existovat krom velkého třesku vzniklého ze singularity, která je v tomto případě jen zdánlivě nahá, tedy neohraničená horizontem událostí. Věda tedy vnímá zatím jakoby jedinou nahou singularitu, singularitu z níž vznikl náš vesmír a je to protipól singularity zhroucené hvězdy, protože hmotu zdánlivě nepohlcuje, ale hmotu zdánlivě vyvrhla, jakýmsi procesem nazývaným velký třesk. Podrobněji to probereme v následující kapitole. Singularita jako příčina vzniku vesmíru.
Nakonec ještě bych chtěl připomenout v souvislosti se singularitou a informací, protože to zdánlivě může být nedůležité, ale pro správné porozumění věci to důležité je velmi a to, že při pohlcení hmoty singularitou dochází ke ztrátě informací, které jsou ve hmotě uloženy, ale toto je také velmi obsáhlé téma a tak se k tomu vrátíme později.

Singularita podruhé jako příčina vzniku
vesmíru, aneb i očima vědy.

No a singularita podruhé. Singularita je tedy cosi neurčitelného, cosi z čeho vznikl vesmír prvotní jeho fluktuací (vznikem) nerovnováhy, jako proces nekonečna pohybů a hybností neustálé přeměny v časech, tvořící jeho celek jako vlastně jeden jediný pohyb a jeden, jediný proměnlivý čas, tento pohyb vesmíru je zákonitý, podle toho jak je vesmír prvotně nastaven, neboli vymezen, tedy podle toho, jaké jsou jeho prvotní možnosti v okamžiku vzniku prvotní fluktuace - nerovnováhy. To ovšem platí z hlediska pohledu z času, ale je nutno si uvědomit, že i vesmír je součástí procesu - ne procesu singularity, který je jen neustálým vznikáním a zanikáním, tedy pohybem neustálého proměnlivého chvění odlišných forem do nichž se jakoby převléká neměnná prázdná statika všeho. Tento proces nikdy nezačal a nikdy neskončil a je tedy věčnou podstatou singularity a procesem v čase je jen z hlediska časoprostoru a proměnlivé příčiny jeho pohybu. Pokud ale mluvíme o zákonitém vesmíru a jeho prvotním nastavení, je nepřesné říci že vše je jen zcela přesně určeno a vymezeno a že vše je jen hodinovým strojkem stejně tak jako tvrdit, že opak je pravdou. Tedy prvotní fluktuace vesmíru vytvoří sama o sobě svým charakterem a svými vlastnostmi možnosti jeho dalšího vývoje a je tedy jeho předurčením a všechny tyto možnosti, tedy vytváří časové osy které můžeme pojmenovat i automatickými okamžitými evolucemi, tedy způsob pohybu a jsou tedy jen hybností vesmíru předurčenou prvotní informací, nositelkou dalších možností, tedy dalších informací. Pokud nastane situace více možností a je třeba volby, tak volba se nekoná, protože vzniká paralelní vesmír a tedy další jeho hlavní časová osa. Což je vysvětlení z hlediska kvantové fyziky, které není úplně nesprávné, ale nutno podotknout, že tato možnost, jako časová osa nemusí být využita a vždy tu byla, protože setrváváme v pohledu z hlediska času což je nepřesné. Z hlediska pozorovatele ve vesmíru to ovšem vypadá, že volba byla vykonána. Tedy vykonala se nějaká volba či ne ? A existují nějaké paralelní vesmíry a světy či nikoliv ? Tedy singularita sama o sobě, protože je zcela prázdná a zcela nevymezená se může právě proto jakkoliv vymezit a tím i samozřejmě jakkoliv omezit. Právě pro to, že singularita je stav dokonalosti a všechny parametry zde jsou v naprosté rovnováze tak žádný parametr se ani nijak neprojevují a projevit ani nemohou a žádná vlastnost není patrná. Ale pokud vše je tedy v naprosto dokonalém stavu a tedy ve stavu zcela rovnovážném a tedy latentně neprojeveném, nemůžeme o tom říci že je to neexistující. Už jen pro to, že je zde možnost vymezení ne-vymezitelného ve smyslu vody, která vytváří různá skupenství, ale stále zůstává jen vodou tak i singularita na sebe, tak jako voda přijímá svá skupenství, přijímá tedy své vymezení a tedy i omezení, ale stále zůstává při tom jen singularitou, tedy zároveň stále zůstává jen zcela neomezenou a nevymezenou, tedy zcela relativní a ne vymezitelnou a tedy i rovnovážnou v čase kdy se stává vymezenou a tedy i projevenou. Lze se na to i podívat jako na hru singularity s kterou si hraje singularita jako s možností stavu sebe sama zrcadlením sebe sama, kdy jakoby jen zdánlivě teče a proudí věčností proud hybnosti singularity. Pokud teče a proudí tento proud, tak jen ze stavu dokonalé nedokonalosti (zdánlivé nevyváženosti a tedy nedokonalosti) směrem ke své iluzorní nedokonalé dokonalosti (ke svému stavu své stálé vyváženosti, tedy dokonalosti). Stav vymezené omezenosti je tedy vlastností singularity stejně tak, jako její jen zdánlivě zcela jakoby prázdné nevymezené políčka ve filmu hybnosti statiky vědomí sama sebe a vše je při tom vždy jen dokonalé a tedy rovnovážné a nemůže tomu být ani jinak.

Nesmysl je smyslem všeho,
jak to tedy, že rovnice vykazují nesmyslné výsledky ?

Tedy zopakujme si to ještě jednou jaký je charakter reality kolem nás. Realita se tedy chová jako voda, která jakoby z vyvýšeného místa teče všemi různými možnými cestami, které má k dispozici a teče takovým způsobem a tak dlouho, až se vrátí zase do místa bodu odkud vznikl její prvotní proud. Tedy de-fakto se dá říci, že je to voda tekoucí odnikud nikam, tedy z neprojeveného latentního stavu všech možných stavů do světa zdánlivé nerovnováhy hybnosti zase spět do stavu své neprojevené statiky. Lze tedy říci, že vlastnostmi tohoto neustále vznikajícího prvotního výtrysku se vytvořili cesty, kterými se proud vody dále řídí. Fluktuace - tedy nerovnováha rovnovážného stavu, může nastat jen tehdy pokud se tato samotná nerovnováha stále nějak nevyvažuje. Proto tedy snaha nastolit rovnovážný stav, rušená setrvačností hybnosti je jediným důvodem pro existenci prostoročasu. Tedy když si vezmeme jakoukoliv možnou vlastnost, pak je zde možnost absolutně nekonečného maxima a absolutně nekonečného minima této vlastnosti. Pokud je nastavení na škále možností přesně uprostřed mezi jeho možnými nekonečnými stavy směrem k plus, nebo mínus, potom, tedy tato vlastnost se nijak neprojevuje a je ve svém latentním neprojeveném a tím i neomezeném, tedy vlastně v neexistujícím stavu. Dalo by se tedy říci, že právě neexistence je jediný možný skutečně rovnovážný stav, ovšem existence pak může tedy být vnímána a řešena jen ve zdánlivě ne-rovnovážném stavu rovnovážného a tedy i dokonalého stavu tedy statiky jednotlivých stavů sama sebe, které teprve svým lineárním propojením vytváří hybnost. Která jediná je motorem iluze pohybu filmu latentního vědomí. Tedy z tohoto je zcela zřejmé a patrné, že dynamika hybnosti vesmíru je vždy při své zdánlivé nerovnováze vždy jen zcela absolutně rovnovážná. Co s toho tedy je potom zcela zjevné je i to, že realita kolem nás je vždy dokonalá. Tedy singularita je z hlediska pozorovatele z její hybnosti zpočátku cosi pro hybnost samu zcela nepochopitelného a jeví se jako nekonečně malý bod prostoru, tedy žádný bod a tudíž i žádný časoprostor a čas a žádné omezení určené svým vymezením a tedy. když mluvíme o smyslu a účelu, svobodě a nesvobodě a o ovládaném a ovládajícím, tedy bavit se o něčem z toho je zcela irelevantní pokud to vztahujeme k pouhé samo-jediné singularitě prázdna a ničeho. Protože je to zcela irelevantní, tak zde všechny rovnice vykazují nesmyslné a většinou absolutní nekonečné výsledky a nelze zde nic měřit, poznávat a určovat a věda s tím má velký problém, protože se řídí dogmatem, že jen to co je nějak měřitelné a určitelné je existující a tudíž i poznatelné, ale co má chudák věda dělat, když má najednou do činění něco s něčím co při své zjevné existenci neexistuje, nebo lépe řečeno je něčím, co se nijak neprojevuje ale zároveň i projevuje, ale takovým způsobem, aby rovnováha, tedy dokonalost byla stále zachována. Pokud je povědomí o tomto jen relativně zdánlivém neprojeveném a nevymezeném prázdnu a nicotě vše potom dokazuje a poukazuje ne existenci tohoto, jako zdroje a smyslu všeho, kde nejsou žádné rozpory a protiklady. Tedy jen neprojevená latentní možnost všech možností je zdrojem, smyslem, účelem a podstatou všeho.

Existujeme jako lidé jen proto,
že máme v sobě rozpor, tedy protiklad.

Reakce vědy je tedy taková, že má vždy jen tři možnosti a to buď to přijmout, anebo zamítnout a popřít, anebo něco mezi tím. Řekne tedy buď sice tomu nerozumíme, ale když vše dokazuje, že je tomu tak, tak musíme přijmout, že realita kolem nás je natolik podivná a zvláštní, anebo to věda odmítne a hledá způsob jak dokázat a určit, nebo jen najít možnost jak by vesmír byl konečný a tedy vždy zcela vymezitelný a omezený a nerelativistický, směřující k rovnováze sebe sama. Svět protože tedy je jen zdánlivě rozporuplný tak samozřejmě i musí být skutečně rozporuplný a nepochopená singularita neexistující. U singularity je tedy tak a je to tak se vším, že lidé ze svého pohledu z iluze nerovnovážného časoprostoru chtějí, aby věci byli nějak v rovnováze a myslí si tedy, že o to musí usilovat změnou tedy vytvořením další rovnovážné nerovnováhy. Lidé tedy ve své nevědomosti si myslí, že zdánlivá rozporuplnost světa je jeho skutečnou vlastností a snaží se ho tedy měnit a neuvědomují si tedy, že jediná rozporuplnost světa, která je opravdu skutečná je pouze stav jejich vlastní mysli. Nevnímají tedy kyvadlový charakter svého stavu, kdy věci se jakoby vždy vychýlí jedním směrem, aby dosáhly maxima určeného svou hybností a aby se pak znovu vše nepřehouplo do stavu opačného a nevnímají to tedy jako samočinné vyvažování. Pokud chci věci měnit protože si myslím, že jsou nedokonalé pak je to o tom, že svým vymezením a omezením mysli věci a události nepřijímám a odmítám a začnu s nimi bojovat a dává to pak mému bytí iluzorní smysl a účel. Není tedy divu, že ve stavu své nerovnovážné mysli a odmítáním dokonalosti reality potom narážím na svou dokonalost a vytvářím tím rozpor v sobě samém. Tento rozpor tedy pak přenáším i na okolní realitu a shledávám ji rozporuplnou a tedy nedokonalou. Z pohledu prvotní iluze je vše tedy velmi nedokonalé, časoprostor je absolutní, jedině existující daností a jsou zde náhody a vše je tedy svým vymezením i omezené a nedokonalé, realita se tedy chová chaoticky dle určitých neměnných a všude v celém prostoru platných neměnných pravidel a zákonů (protože to tak chi tak si pro to najdu důkazy) a nedokáži tedy pochopit dokonalost singularity ve svém relativisticky rovnovážném a nerozporuplném stavu. Věda sama přiznává, že je to její víra, že přírodní zákony platí všude v celém časoprostoru, jenže co potom, když žádný časoprostor při své zdánlivě absolutně jasné existenci zároveň i neexistuje ? Vědy by tedy řekla pane kolego my jsme se pracně lopotili postavit domeček vědy na základech velikánů vědy a vy nám tady najednou všechno relativizujete a děláte nám tedy tady pořádnou paseku tak pr to tedy ne ! Věda by pak musela přiznat, že vše má naprosto duální charakter, který je zároveň zcela neduální a že všechny její pracně nabyté poznatky přírodních zákonů jsou tedy platně neplatné, ale zároveň tedy i občas zcela neplatné a tedy jen velmi relativní a že tedy ve stavu singularity prostě už neplatí, protože se mohou projevit jen tehdy pokud dojde k zdánlivé nerovnováze iluzí porušením vždy rovnovážného stavu. Ovšem to je problém nejen vědy, ale většiny lidí obecně, že chtějí jen jedno z protikladných stavů rovnováhy a vždy jen to co není přesně uprostřed, protože sami jsou většinou v iluzi své vnitřní nerovnováhy. Stav probuzení ve smyslu nirvány tudíž i rozšířeného vědomí je potom jen stavem poznání, kdy člověk krom své iluze nerovnováhy pozná i svou danost své dokonalé, ne rozporuplné a tedy rovnovážné singularity a porozumí ji. Jenže lidé spočívající v iluzi své nerovnováhy se své singularity bojí, protože podle toho, že chtějí vždy vidět jen jednu z jejích vlastností tak vidí jen svou lidskost a svou hybnost a jenom tomu přikládají svou důležitost, ale právě proto, že jen jedno je pro ně důležité tak v singularitě nevidí a nevnímají svou neexistenci, statiku a tedy i svou nehybnost a nesmyslnost a také tedy proto ani nevidí a nevnímají své Budhovství a mají s toho strach, protože to většinou nazývají a ztotožňují si to se svým zánikem a se smrtí.